Historie Klubu

Historie Realu18. prosince 2000 zvolila FIFA Real Madrid za nejlepší fotbalový klub minulého století. Světově nejúspěšnější a nejznámější klub světa. Obdivuhodná historie, ve které klub vyhrál po celém světě přes 12000 trofejí se svými oddíly fotbalu, basketbalu, tenisu, stolního tenisu a vodního póla.

 

Madrid Futbol Club (1902-1920) Na konci 19. století se fotbal začal rozšiřovat i ve Španělsku, takže i v hlavním městě Madridu. V Madridu popularizoval fotbal hlavně klub zvaný Football Sky. Roku 1987 skupina lidí opustila tento klub a založila Madrid Foot Ball Club a začala organizovat utkání na loukách a u statků. Pionýři tohoto nového klubu byli mezi jinými José de Gorostizaga, Manuel Mendía, bratři Juan a Carlos Padrós, Adolfo Meléndez nebo Antonio Neyra, tak jako především Julián Palacios. Ale byl to až 6. březen 1902, kdy jmenovaní pánové pod prezidentem Juliánem Palaciosem nechali klub oficiálně zaregistrovat, který je dnem založení Realu Madrid. Další spoluzakladatel, Juan Padrós brzy vystřídal Palaciose na postě prezidenta a vedl klub až do roku 1904. Od 6. března 1902 se začal rozrůstat klub, který chtěl být za svou celou historii nedostižitelný. První stadión, tedy pokud se tak dá nazvat, se nacházel mezi závodní dráhou a býčí arénou. Prvním trenérem byl 22.3.1902 zvolen Angličan . Už 15. dubna nastoupil tým k prvnímu zápasu Španělského poháru. První erby se uskutečnilo 13. května 1902 v Madridu, tehdy ale Real bohužel prohrál 1:3. Tehdejší tým hrál za velmi nepříznivých podmínek. V lednu 1904 se klub spojil s Madridskými fotbalovými kluby Modernem, Amicale(které bylo z většiny tvořenou Francouzi) a Mancloa. Když byla v Paříží 21.května 1904 založena Fédération Internationale de Football Association (FIFA), tak Španělsko zastupoval právě Madrid F.C. Klub sbíral své první trofeje mezi roky 1904 a 1908. Když tým 4krát po sobě vyhrál Španělský pohár, nejstarší fotbalový turnaj Španělska ( od r. 1901), mohl si jako jediný nechat originální trofej, ne jako jiné týmy, které dostaly jen repliku. První mezistátní utkání proti klubu Sport de Paris se uskutečnilo 23.10.1905 a zápas skončil 0:0. První oficiální ,,aréna“ klubu byla postavena roku 1912 a na ulici O´Donell a bylo to 1. Španělské hřiště, které bylo oplocené. Tehdejší fotbalové dresy týmu byly bílé, s příčným fialovým pruhem, který sice r.1905 z dresů zmizel, ale v klubovém znaku je dochován ještě nyní.Tohoto roku debutoval v prvním týmu 17-letý útočník, který do klubu vstoupil ve 14-ti letech a opustil ho až smrtí v roce 1978. Santiago Barnabeú měl relativně neznámý Madridský klub udělat světoznámým. Tehdejší Španělský král Alfonso XIII. Byl pravidelným návštěvníkem utkání a 29.6.1920 propůjčil klubu královský titul (real=královský). Tak se z „Madrid FutBol Club“ stal „Real Madrid“. Začátek jedné éry (1921-1939) Na konci 20. let pověsil Santiago Barnabeú své kopačky na hřebík, aby se stal klubovým úředníkem. Jeho první přestup, který Barnabeú uskutečnil, byl roku 1930 a byl to tehdy nejlepší Evropský brankář Ricardo Zamora za tehdy nepředstavitelných 150000 pesetů (zhruba 80000 euro) z Espanyolu Barcelona. Ten 2x vyhrál trofej pro nejlepšího brankáře ligy a tato trofej se později měla jmenovat po něm. Na Mistrovství Světa 1934 byl oceněn nejlepším hráčem soutěže a ještě 2 další roky hrál v Realu Madrid, ve kterém hrály další hvězdy,jako Ciriaco, Luis Regueiro a Quincoces (1930-1941). Klub vyhrál r. 1931 a 1933 první 2 mistrovství klubové historie, 1934 a 1936 vyhrál už svůj 6. a 7. Španělský Pohár.K vizi „Don Santiho“ ale nepatřil jen nový stadión, ale především celosvětově úspěšný tým. Největší přestup uskutečnil Barnabeú, když po velkých sporech a hádkách přetáhl z FC Barcelony Alfreda Di Stefana. Byl to hráč, který měl ve fotbale vyvolat revoluci. Příběh fotbalové legendy Realu začal, když Real k oslavám 50-ti let od založení klubu uspořádal 6.března 1952 světový turnaj, ve kterém účinkoval i kolumbijský klub Millonarios. Ještě nikdy nebyl v Evropě viděn fotbalisty s takovými schopnostmi. Millonarios vyhrál turnaj pod zázračným vedením Di Stefana. To byl začátek největší přestupové hádky fotbalové historie. Zatímco Barcelony vyjednávala s jeho původním klubem River Plate a jeho manželkou, tak Real jednal přímo s klubem Millonarios a Di Stefanem. Přesto že oba týmy nabídly obrovské sumy (Barcelona 100000 a Real 70000 dolarů), každý si hráče nárokoval pro sebe. V létě 1953 odletěl Di Stefano do Barcelony, ale musel přihlížet hádce mezi Realem a Barcelonou, kompromis jeden rok v Barceloně, jeden rok v Realu kategoricky odmítl. Tak kde začít? Každý si dělal právo na Di Stefano. Pak se přestěhoval do Madridu a odehrál několik přátelských utkání. A tak zažilo 80000 natěšených fanoušků zklamání z výsledku 2:4 proti Nancy a Di Stefana, který se absolutně nechytil a odehrál mizerný zápas.

 

V reakci na to Barcelona dostala strach a přesup Di Stefana do Barcelony rychle zrušila. Dva dny později odehrála Barcelona derby v Madridu a prohrou 5:0 se „potopila“. A z toho vstřelil 4 góly právě Di Stefano! V Di Stefanově první sezóně končil Real po 21 letech období žízně a vyhrál titul, Di Stefano se s 29 brankami stal králem střelců. Real vyhrál mistrovství i další rok, ale Barnabeú tlačil na Organizaci Evropského poháru, protože se chtěl uvolnit ze Španělské izolace a prorazit v Evropě. Bílý Balet (1954-1959) Okolo Argentince Di Stefana se v této době za pomoci Paca Genta (1953), Argentince Hectora Riala (1954), později také Poláka Ference Puskáse (1958) a Francouze Raymonda Kopa (1956) zrodil nejlepší útok světa. Zavedení Evropského Poháru ovládl celou Evropu Real Madrid, který se proslavil přezdívkou „Bílý balet“. Vyhrál tento pohár 5x za sebou, což je ještě dnes rekord. Vrcholem této obdivuhodné série bylo finále Evropského Poháru 18.5.1960 ve Skotském Glasgow. Bylo to jedno z prvních fotbalových utkání, které bylo živě vysílané v televizi. Ještě dnes je pokládáno za nejlepší finále Evropského Poháru, padlo v něm i nejvíce gólů. Real porazil Eintracht Frankfurt 7:3! Za Real dalo góly všemi obávané útočné duo Puskás (4góly) a Di Stefano (3 góly). Kapitánem byl asi nejlepší hráč historie Realu Madrid a jeden z nejlepších hráčů celého světa Alfredo Di Stefano. Za jeho doby vyhrál Real 8 mistrovství Španělska, 5x Evropský Pohár, 1 Španělský pohár a 1 Světový pohár. Di Stefano nastoupil z 624 utkání k 405ti. Jeho éra skončila roku 1964, když publikem nazvaný „Zlatý šíp“ ("La Saeta Rubia") okamžitě skončil po velké hádce s Barnabeúem.

 

  „Madrid Ye-Ye“ (1960-1970) I po odchodu Di Stefana Real dál kraloval v 60. létech. Hlavně Španělskou ligu, kde od roku 1964 po rok 1969 vyhrál další 4 trofeje. Hvězdy jako Amancio, Miera, Pirri, Velazquez, Betancort a Grosso patřili do generace "Madrid Yeah-Yeah". 1966 vyhrálo „Madrid Ye-Ye“ Evropský Pohár. V tuhle dobu ještě týmu patřil i Francisco „Paco“ Gento, tento Špatně je na celém světě jediným hráčem, který dokázal vyhrát 6x Evropský Pohár.

 

Konec jedné éry (1971-1980) V 70. letech vyhrál Real 5 Španělských titulů a Španělských pohárů. Na mezinárodní scéně ale klub zaostal daleko za očekáváními. Hvězdy Santillana, Remon, Camacho, Juanito a Stielike měly klubu zůstat dlouho věrné. 2.června 1978 zemřel Santiago Barnabeú. 83-letý Barnabeu nám zanechal stadión, který nosí jeho název a celosvětově obdivovaný a slavný klub Real Madrid.

Generace „Orla“ (1981-1990) Na začátku 80. let začala epocha "Quinta del Buitre“, jak se říkalo hvězdám okolo Manola Sanchise a Rafaela Martina Vazqueze. Kapitán a jmenovec této nové generace byl nejlepší hráč Španělska Emilio Butragueńo, díky jeho gólovému čichu a nebezpečnosti se mu přezdívalo „El Buitre“(„Orel“). S ním vznikla nová éra Realu Madrid. Tato generace, ke které se později přidaly hvězdy jako Bernd Schuster, Rafael Gordillo, Paco Buyo, Jorge Valdanoo sowie „Hugol“ Sanchez vyhrála 2x po sobě (1985 a 1986) Pohár UEFA a mezi rokem 1980 a 1990 vyhrála 5x Španělský titul a 4x Španělský pohár. 1990 stanovilo toto mužstvo dokonce rekord: pod vedením kouče Johna Toshaka vyhrál Real titul, když v 38 zápasech vstřelil 107 gólů! Králem střelců se stal „Matador“ Hugo Sanchez.

Měl se stát novým hrdinou, následovníkem národního hrdiny Butragueńa. Jeho jméno: Raul Gonzáles Blanco V Amsterdamské Aréně bylo přesně 22 hodin a 6 minut, když si Jugoslávec „Pedja“ Mijatovic elegantně obešel Perruziho a z ostrého úhlu vypálil míč přímo do Turínské branky. Tak se „královští“ po dlouhých 32 letech zase konečně posadili na „Evropský fotbalový trůn“. Toto vítězství také ukončilo periodu, kdy se ani mezinárodně nedařilo. Jen 2 Španělské tituly a jedno vítězství v poháru byly málo, toto desetiletí predominovala konkurenční FC Barcelona. 9 trenérů přišlo a odešlo, prezident klubu Lorenzo Sanz a jeho předchůdce Ramon Mendoza potvrdili svou velmi malou trpělivost, v jejich prezidentském období (1985-2000) se na trenérské lavičce měnilo celkem 17x. Za vlády Mendozy ztratil Real své právo na uplatnění na trhu a dostal se do dluhů. Ani jeho nástupce Sanz neměl žádný koncept, jak Real vytáhnout z krize. Přesto potvrdil své prezidentské schopnosti a roku 1996 nechal novému italskému trenérovi volnou ruku ve výběru hráčů a . Při tom stanovil Predrag Mijatovic přestupem z Valencie do Realu za 9 mil. Euro nový přestupový rekord ve Španělsku. Tento nově vytvořený tým s Hierrem, Sanchisem, Raulem, Gutim stejně jako novým Mijatovicem, Sukerem, Robertem Carlosem a Seedorfem vyhrál ještě v probíhající sezóně Španělský titul. 1 rok později s příchodem Savia, Karambeua a Morientese vyhráli Ligu Mistrů a Světový pohár.Když Real další rok nic nevyhrál, byli Mijatovic, Suker, Panucci a Seedorf prodáni, přišli noví hráči Salgado, McManaman, Baljic, Helguera, Casillas a Anelka. Poslední jmenovaný trhl všechny klubové rekordy svým přestupem z Arsenalu za 33 mil. Euro.20leté „zázračné dítě“ ale v Realu ukázalo víc negativ než pozitiv. Objev sezóny byl ale Iván Helguera, který se vedle Raula a Redonda stal nejprospěšnějším hráčem sezóny. S příchodem nového trenéra Vincenta Del Bosqeho se začalo hledět víc na vlastní talentované mladíky, takže v 1. mužstvu debutovalo 7 nových hráčů, mezi jinýma 18-letý brankář Iker Casillas a 17-letý útočník David Aganzo. Tito do týmu přiváli noví závan a konkurenci pro ostatní hráče. Tak se Real 23.5.2000 podruhé za 3 roky mohl radovat z vítězství v Lize Mistrů. V čistě Španělském finále porazil Real FC Valencii 3:0 góly Morientese, McManamana a Raula. I přes sportovní úspěchy byl Sanz nakonec vyhozen, jeho konkurent Florentino Peréz měl v rukávu schované největší eso:Luis Figo z konkurenční FC Barcelony. Portugalec přestoupil za neuvěřitelných 58 mil. Euro, což byl nový světový rekord, přesto Peréz slíbil že Real vytáhne z dluhů. Napřed ale změnil vedení, legendární Di Stefano byl zvolen za čestného prezidenta, Horte Valdano, který už r.1994 našel Gitino, Raula a Redonda a přivedl Michaela Laudrupa, stejně jako Emilio Butragueńo dostali ve sportovním řízení volnou ruku. 19.12.2000 byl Luis Figo novinami „France Football“ oceněn jako nejlepší Evropský hráč. Po Di Stefanovi a Kopovi se stal již 3. hráčem Realu, který dostal toto ocenění.

 

Návrat ke staré velikosti Real Madrid začal nové století stejně jak minulé dokončil, se silným týmem, který hraje fotbal pro fanoušky a stadión se plní, i když přijede poslední tým tabulky. Santiago Barnabeú je zase nedobytná pevnost a továrna na góly, jako v 50. a 60 letech. Už jen málokdy hrající Sanchis, poslední z generace „Quinta del Buitre“ na konci sezóny oznámil konec kariéry, ale ještě 14. dubna 2000 odehrál své 100. utkání v Evropských pohárech a stanovil nový rekord. Ještě dlouho na konec nemyslí Raul, který se 114. brankou usadil na čele nejlepších aktivních střelců La ligy a stíhá Amanciovi, Pirrimu, Butragueńoovi und Gentovi. Nástup Florentina Peréze jako ředitele Realu byl považován za úspěch. Ukončil nesmyslnou finanční a přestupovou politiku jeho dvou předchůdců, Ramóna Mendoza (1984-1995) a Lorenza Sanze (1995-2000) a vytáhl Real konečně z hrozivé ho finančního stavu. Za 6 let se příjmy klubu zvedly o 250%! V roce 2000 byly příjmy 118 mil. Euro (z toho 33% příjmy z televizí) a roku 2006 byly už 292 mil. Euro. 40% bylo z marketingu a reklam, Dluhy (r.2000 byly 245 mil. Euro) byly sníženy na čistých 173 mil. Euro, což odpovídá 78% vlastních prostředků a 59% ročního obratu. Majetek klubu je oceněn na 103 miliónů Euro. Poprvé za desetiletí byl vyhodnocen zisk, zatímco r. 2000 to byla ztráta 65 mil. Euro, tak r. 2006 to byl zisk 34 mil. Euro. V sezóně 2004/05 dokázal Real poprvé sesadit Manchester United z trůnu největších zisků. Takový úspěch se Perézovi podařil i přesto, nebo možná i díky tomu, že do Realu přivedl nejlepší a tím pádem také nejvíc mediálně prospěšné hráče Evropy: Nejdřív angažoval Luise Figa z FC Barcelony (2000), následoval Zinedine Zidane z Juventusu Turín za 76! mil.Euro (2001), poté Ronaldo (2002), David Beckham (2003), Michael Owen (2004) a Robino z FC Santosu za 25 mil.Euro. Největší krok finančního zisku ale Peréz uskutečnil tím, že roku 2001 prodal bývalé klubové pozemky firmám OHL, Repsol, Mutua Madrileńa a Sacyr Vallehermoso, to klubu vyneslo celkem 480 mil.euro. V prosinci 2005 byla dokončena první fáze stavby nového tréninkového centra. „Ciudad del Real Madrid“ („Sportovní město Realu Madrid“) má po dokončení zabírat 120 hektarů a má obsluhovat 15 dorosteneckých fotbalových mužstev, basketbalové mužstva a má obsahovat zařízení pro vlastní televizní stanici RealMadridTV. Ve Španělských sportovních médiích je toto centrum nazýváno stejně jako oblast ve které leží, Valdebebas. Tamní stadion slouží B-týmu, Realu Madrid Castilla jako domácí hřiště, tento zažil premiéru 9. května 2006 v přátelském utkání B-týmu proti Stade de Reims. Na počest asi největší hvězdy Realu Madrid se stadión jmenuje p Alfredu di Stefanovi 2. července 2006 vyhrál právník Ramón Calderon prezidentské volby s minimálním náskokem (246 hlasů) před podnikatelem Juanem Palaciosem. Ramón Calderon byl členem rady Realu Madrid už za dob Florentina Peréze. Roli sportovního předsedy dostal Predrag Mijatic Novým trenérem se stal Fabio Capello, Trenérem B-týmu se stal se stal bývalý hráč José Miguel Gonzáles, znamý jako Míchel a dostal i roli jako zástupce dorostenců. Novým trenérem 1. mužstva byl jmenován Fabio Capello, který po úplatkářské aféře odešel z Juventusu Turín. V sezóně 2006/07 vyhrál další, jubilejní 30. titul a to i přesto, že 1. polovinu sezóny tým nehrál moc dobře, dokonce se pohádal s Robinhem a Beckhamem, který se rozhodl odejít do Los Angeles Galaxy, a je mu přičítán i odchod Ronalda a Roberta Carlose. V druhé polovině sezóny se ale Real rapidně zlepšil, začal hrát konečně fotbal pro fanoušky, z posledních 8 utkání 7 vyhrál a po nervy drásajícím pekle doma proti Mallorce, kde v 1. poločase ještě prohrávali 0:1 José Antonio Reyes Realu „vystřílel“ 30. titul. Real vyhrál titul jen lepšími vzájemnými zápasy proti Barceloně (doma vyhrál Real 2:0 a na Nou Campu byla remíza 3:3). Krále střelců vyhrál Ruud van Nistelrooy, který v létě přišel z Manchesteru United. Na přes rok Merengues znovu posílil. Přišli hráči jako Sneijder, Pepé, Saviola, Metzelder, v neposlední řadě Robben a třeba také z hostování Roberto Soldado i tak však Blancos zkolabovali znovu v osmifinále Ligy mistrů a vysněný titul nezískali. Jenomže v ligové soutěži to bylo o něčem úplně jiném. Po velké jízdě po celou sezonu se z titulu radovali již proti Osasuně, před El Clásicem a ve slavném zápase je Barca přivítala koridorem, před plným stadionem Santiaga Bernabeua. Nějakou dobu poté obdrželi doživotní smlouvu Raúl, Casillas a Guti, čímž se stali současnými symboly klubu.

 Ovšem královský klub z Madridu toužil po svém 10. triumfu v Lize mistrů a po nepovedené sezóně, kdy byl, mimochodem kvůli údajným manipulacím během valné hromady, odvolán, respektive podal rezignaci Ramon Calderon. Po půlroku přechodné vlády Vicenteho Boludy se do čela Realu znovu dostal Florentino Pérez, který začátkem léta 2009 rozjel projekt Galactícos II..